Praha, Pohořelec, 8.05 Tramvajová zastávka se pomalu, ale jistě plní lidmi. Protože tramvaj nejela už deset minut, všichni jsou mírně vystresovaní. Zatím se ale nenašel nikdo, kdo by nálož nespokojenosti odpálil. Všichni mlčí.Vypadá to, že dneska sranda nebude.

Pak ale na ostrůvek přichází učitelky s asi dvacítkou slepých dětí. Vyprávějí si vtipy.

„Sedí čtyři mravenci na žiletce, přijde pátej a povídá: Klucííí, posuňte se!“

„Jaká je oblíbená svačina dětí neonacistů? Pribinácek!“

A do toho si učitelky vyprávějí o tom, jak u nich ve škole byl Karel Gott, a že to byl božský zážitek.

A jak tam tak všichni povídali jeden přes druhého, najednou padla věta:

„Tak to vidíš.“ A jedno z těch slepých dětiček na to:

„Nechci bejt rejpal, ale nevidím ani prd.“ A všechny se začaly smát. Děti i učitelky.

„Jak dlouho už to nejede?“ zařval najednou někdo za mými zády. Otočil jsem se. Ten stařeček byl sotva vidět. Špejloidní nohy, tváře propadlé, ale nasrání v očích maximální.

„Třináct minut,“ ozvalo se z davu. Bylo jasné, že bomba konečně vybuchne.

„Třináct minut?“ zařval děda. „Jak si to můžou dovolit? Tím je jejich politická kariéra spočítaná!“

A už to začalo.

„Copak za to politici můžou?“

„Za všechno můžou!“

„Komunisto!“

„Kapitalisto!“

Naštěstí přijela tramvaj. Dvoustovce lidí se ulevilo, a začali se skládat do tramvaje. Což se nelíbilo dědovi.

„Ty vole, to zase bude jízda,“ vypustil s příměsí síry.

A jakási malá holčička se toho chytila:

„Jóóóó, to bude jíííííííízda.“ A pak si asi minutu zpívala:

„Tohle bude jízda, tohle bude jízda…“

Pak ji to přestalo bavit. Podívala se na rukavice, kde měla Hanku Montánovic, a změnila slova svého popěvku:

„Hána Montána, Hána Montána…“

Děda seděl naproti ni. Kypěl, bobtnal, a pak vyprskl:

„Za tohle jsem proti náckům nebojoval!“

Holčičku to nezaskočilo. Usmála se na něj.

„Ste nemusel,“ řekla dědovi, pak se otočila na tatínka a zeptala se:

„Proč je ten pán tak starej? Neměl by bejt už mrtvej?“