Dívá se na mě prázdným pohledem a usilovně přemýšlí, proč tu se mnou ještě ztrácí čas. A já melu pantem. Snažím se přehlušit tok jejích myšlenek řečmi, které jdou nazdařbůh, které klopýtají o logiku a postrádají smysl, které letí kupředu jako šnek, co si dal lajnu, rozpíjejí se do všech stran jako inkoust na pijáku, nitky mých řečí špiní všechno kolem nás, špiní mě, špiní ji, ale nikdo to nevidí, to jen my to cítíme, víme, co nás čeká, víme že to všechno je jen předem ztracená snaha udržet na nohách kobylu, která už má zadek ve střívku potištěném nápisem Masný průmysl Krásno.

Objednávám další láhev vína a nedávám jí šanci chopit se slov, která by na rozdíl od těch mých vedla k jasnému cíli, která by měla konec a která by konec znamenala. Číšník se na mě usmívá a já mám chuť praštit ho tou lahví po hlavě, ale toho vína by byla škoda, a tak ho nechám, ať se klidně gebí, jen kdyby neměl ty připomínky, že je rád, že nás tady vidí, že jsme jeho oblíbení hosté, že číšníci mají nejlepší přehled, jak je dnešní svět promiskuitní, a my že jsme pro něj následování hodným příkladem, že když se mají dva opravdu rádi…

Heda se na něj usmívá a říká, že to není jen tak, udržet vztah v době pokušitelské je jako vymítat ďábla ze Saddáma, smějí se oba tomu pokusu o vtip jako malí, mně je za ně trapně a myslím na to, kolik asi hraje Sparta, z kuchyně slyším zapnuté rádio a kuchaře, jak si brousí nože, mám chuť vběhnout do jeho království, zeptat se ho na výsledek, vzít mu jeden nůž a vrazit ho tomu číšníkovi pod žebro, jenomže nesnáším pohled na krev, a tak jen čekám, až se přestanou smát a usilovně přemýšlím nad tím, kde jsem skončil, kde skončím, to už vím, chci rozprášit, nechci tu po sobě nechat nic, chci vyprchat podobně jako ten vztek, co ze mě teď vybublává, protože tučňák už konečně odešel a Heda na mě civí, bere do ruky jídelák, aby se vyhnula tomu, že jí za ruce chytnu já.

Dívám se na její prsty, na ukazováku jí chybí nehet, jak jsem jí přibouchl ruku do dveří, kůže na lůžku je ztvrdlá, vrchní článek zarudlý, je to odporné, ale nemohu od toho odtrhnout oči, myslím na kluka, co přeskočil klandr a srazilo ho auto, letěl vzduchem, smál se od ucha k uchu a křičel: „Tak konečně vím, jaký to je, je to nádherný, jen co dopadnu, zkusím to znovu, pane, srazíte mě ještě jednou?“. S bráchou jsme na to koukali, děsně jsme mu záviděli a už jsme si vybírali auto, kterým se necháme srazit, škodovkou ne, to je jako když skočíš ze třetího schodu, tamhle jede audina, ale počkat si na hamera, to by bylo jiný, ale kluk už míří k zemi, už se nesměje, křičí, asfalt mu sdírá obličej a on tam sedí na zemi, brečí krev, kape mu na triko, máma mě zabije, volá, to triko bylo nový. Dívám se na ten Hedin ukazovák bez nehtu a je to jako s tím klukem, nejdřív to bylo hezký, ale pak – představuju si, že na mě tou rukou sahá a je mi na zvracení, dívám se, kam to hodím, už není tak hezká jako dřív, ale vypadá jako ten její prst, je ztvrdlá, zarudlá, podebírá se, proč jsem vlastně s ní a co se mi na ní líbilo, nevím, ale je mi s ní dobře, zavírám oči a stavím si před očima novou Hedu, krásnou, co má všechny nehty a není jí zle, když si v obýváku stříhám nehty a když musí obracet moje špinavý ponožky když pere. Láduje prádlo do pračky bez naříkání a já taky neprotestuju, že jí musím masírovat záda, pořád nosí trika vytažený z kalhot, už mě z toho bolí prsty, neudržím tužku v ruce, ale jdu, lehá si na postel a za chvíli spí, já ji svlíkám a dívám se na její tělo, rostu, ale přece ji neznásilním, mám chuť, ale neudělám to, jenomže se najednou probudí a říká, že už si vybrala a já otevřu oči a vidím před sebou tu starou Hedu, co si zase vybrala to samý jídlo, nechce riskovat, proto je taky se mnou, ví, že jí budu mít rád, i když jí slezou všechny nehty, i když bude po tisící opakovat tu svoji historku, jak jako malá chodila vynášet odpadkový koš do sklepa, kde bydlel bůh a kde přišla o panenství.

Jídelák nechávám zavřený a vyprávím Hedě o chlápkovi, co cvičí zvířata pro film, co měl vycvičit sarančata do hororu Sarančata, ale hodil na to bobek a ty bestie pak sežraly hlavního hrdinu, nestačil ani zařvat, nalezly mu do pusy a udusily ho, a když ho pak otevřeli na pitevně, sálem se rozeznělo šumění jejich křídel, všichni se chránili rukama, jeden patolog kolem sebe mával skalpelem a podřezal dva svý kolegy, co se ho snažili zachránit. Heda se mě ptá, co z toho plyne, jenomže to já nevím, asi že nemá smysl pomáhat někomu, kdo má v ruce skalpel. Číšníkovi říkám, že si dám to samý co obvykle, a to taky pak poslušně jím. Dívám se na Hedu jak žvýká, slyším, jak jí jídlo žblochtá v puse, a když se pak napije, na skleničce zůstane trochu kuřete na šalvěji, ona si toho všimne a jazykem to olízne a spolkne. Usmívá se. Nemám páru proč, ale oplácím jí stejnou měrou, to mě bude stát míň než ta večeře, než ignorování číšníka, co vidí, že máme plný pusy, ale přesto se ptá, jestli nám chutná, kdyby ne, tak sem přece nechodíme, chce se mi zakřičet, ale směju se na něj a kývu hlavou, připadám si jako loutka v rukách loutkoherce s Parkinsonem, co ho měla teta, která dělala vynikající koláčky hustě sypaný drobenkou, a čím víc její nemoc postupovala, tím víc nám ty koláčky chutnaly.

Utíráme si pusy ubrouskem a já povídám o stravovacích návycích afrických domorodých kmenů, vymýšlím si, ale je to jedno, Heda beztak neposlouchá, jenom čeká až mi dojde dech, aby si mohla odskočit a dát mi tak znamení, že mohu zaplatit, číšník už to ví a jen co se za ní zaklapnou dveře toalet, už je u mě a nastavuje mi účet, něco mi uvízlo mezi zuby, snažím se to vylovit jazykem, ale nejde to, jazyk mi ujel po zubu a já mlasknul, že by byl účet v nepořádku, diví se číšník, čumí na něj a pak tam skutečně něco opraví, ale cena není nižší, naopak, zapomněl na arašídy, žluklý, ale nechci prudit, Heda už jde a měla by řeči, že mi nic není recht. Pomáhám jí do kabátu a snažím se jí dát pusu, uhýbá mi, nerada se líbá na veřejnosti, ale to já už vím, že se doma na sebe vrhneme, že se propleteme do jednoho těla, prostoupí námi zapomnění a nejistotu vystřídá uvolnění, že budeme mít zase jeden den za sebou a že každý den rezne ten zámek víc a víc, až nepůjde otevřít, takže když se mě číšník ptá, jestli ta rezervace na zítřek platí, říkám mu, aby ji prodloužil na půl roku dopředu, každý den, a on nás vyprovází ke dveřím a klaní se nám a já z toho mám divnej pocit, protože tak nějak tuším, že to není on, kdo by tu měl projevovat vděčnost. Ale kdo tedy?