Bez názvu

Train

Jana Farmanová

Podle všeho bych měla něco cítit. Úzkost, bolest nebo ztrátu. Ale necítím a tak jediné, co cítím, je zvláštní pocit z toho, že nic z toho nepřichází. Za mnou je rušno, každý dělá, co má, co má naučené. Občas na mě někdo promluví, v jejich tónu je nepřeslechnutelný soucit, nabízejí mi židli, vodu, ale jediné, co přijímám, je cigareta. Někdo ho upozorňuje, že tady se přece nekouří, ale on ho umlčuje. Sahá do kapsy pro zapalovač a připaluje mi. Oheň zažehne listy tabáku, potáhnu a poděkuji. Odchází. A já stojím u okna a dívám se ven, i když nevidím nic konkrétního. Všechno mám tak nějak zahalené v mlze, nebo spíš jako bych se na to dívala přes zamlžené okno bičované deštěm. Tam z venku ke mně přicházejí jen odlesky a zvuky…

Byla jsem venku, když mi v kapse zazvonil telefon. Po těch několika dnech nejistoty to byla naděje na to, že se konečně něco konkrétního dozvím.

Čekala jsem tehdy jako každé ráno na tramvaj do práce. Do té práce, do které se mi každé ráno nechce, protože je jedinečnou kombinací povinností, které mě nebaví, kolegů, s nimiž si nemám co říct a nadřízených, kteří mi pijí krev natolik, že odpoledne, když odcházím domů, si připadám jako zombie. Mátožně procházím ulicemi, snažím se nakopnout se k životu zíráním do výkladních skříní, i když vím, že jediné, co mě skutečně probere, je panák v La Casa Habana a tanec. Nikoho k tomu nepotřebuji, ale toho večera se to sešlo tak, že jsem měla chuť se o někoho opřít, někoho držet za ruku, nechat se obejmout a když se to všechno bude dobře vyvíjet, tak… Byl hezký. Ani už nevím, jestli opravdu byl nebo za to mohlo těch osm panáků, ale zatoužila jsem po něm. Byl vysoký, galantní, šel na mě tak nenásilně, že jsem se rozhodla převzít iniciativu já a jak jsem se neměla pod kontrolou, asi jsem trochu víc tlačila na pilu. Takže když mě nad ránem doprovodil domů, nešel nahoru. Řekl ale, že mě rád uvidí, a tak jsme si na sebe vyměnili telefony.

Když jsem padala do postele, byla jsem rozhodnutá ho už nikdy nevidět. Nechtěl mě, prokaučoval to, chlapec, tak má smůlu. Ale ještě toho odpoledne jsem změnila názor. Zavolala jsem mu, i když mě to stálo několik telefonátů s chlápky, na které jsem měla v mobilu číslo, ale které jsem si už nepamatovala. Prostě jsem si nedokázala vzpomenout na jeho jméno, no, neříkejte, že se vám něco takového taky někdy nestalo!

Domluvili jsme se na druhý den a já jsem se začala těšit. Byla to taková zvláštní směs očekávání a zvědavosti.

Dala jsem si hodně záležet na tom, co si vzít na sebe, nalíčila jsem se, koupila jsem si nový parfém. Zbytečně. Nepřišel. Volala jsem mu, ale měl vypnuto. Ten den. Druhý den. Třetí.

 

A pak mi zazvonil telefon, na displeji jeho jméno, ale ve sluchátku jiný hlas.

„Můžeme? Jste připravena?“ chytil mne za rameno ten, který mi dal cigaretu. Přikývla jsem, típla jsem o parapet a otočila se směrem do sálu.

Byl jiný, než jsem si ho pamatovala. Bledý. Na hrudi čerstvé stehy. A jeho oči byly – bez života.

„Ano, je to on,“ řekla jsem a nějaký zřízenec ho přikryl prostěradlem a odvezl.

„Dala bych si ještě jednu,“ poprosila jsem toho muže a on znovu sáhl do kapsy pro krabičku.

suspect1

Suspect

Gottfried Helnwein

 Když nám řekli, že se s ním můžeme setkat, nechtěla jsme tomu věřit. To přece není možné! On že by přijel k nám, za námi, mluvil s námi? On? Ale bylo to tak. Měl přijet už za čtrnáct dní a celé město se na tu událost začalo připravovat. Radnice se pustila do jeho úklidu, snad každý z obyvatel začal mýt okna a smýčit byt, jako kdyby existovala možnost, že přijde na návštěvu k nim domů. Dokonce i já jsem si uklidila svůj pokoj a ten den jsem si nově povlékla postel. Když jsem vyhladila peřinu, aby na ní nebyl ani jediný fald, musela jsem se smát sama sobě, jak jsem tomu davovému třeštění podlehla. Ale jemu bych podlehla ráda. Ne snad, že by to byl nějaký fešák, John z druhého patra je mnohem, mnohem hezčí, ale on má v sobě… jde z něj síla, moudrost, rozhodnost, odhodlanost, odvaha naplňovat své vize. Prostě charisma. Když se začalo mluvit o tom, že má pletky s tou herečkou, nedivila jsem se jí. Spíš jsem se divila jemu, že si s ní něco začal. Ne že by nebyla hezká, ale kolik už jich měla před ním… Já jsem neměla ještě nikoho. Byl by můj první a zůstala bych jen jeho. Neuměla bych ho podvést. Cítila jsem k němu bezbřehou úctu a obdiv. Vím, že nejsem sama, třeba Mary to má podobně, ale s tou její postavou by si jí určitě ani nevšiml.

Společenská místnost Trade Marketu byla plná už od rána. I když jsme všichni věděli, že přijede až kolem jedné odpoledne. Chtěla jsem sedět v prvních řadách. Což se mi také povedlo, i když mě to stálo několik pošlapaných nohou a jednomu muži jsem musela dát loktem pod žebra. Nechápu, kam se cpal.

Prvních deset řad bylo obsazeno jen ženami. S tím jsem moc nepočítala a nelíbilo se mi to. Co když mě mezi všemi těmi ženskými přehlédne. Sáhla jsem do kabelky pro zrcátko a zkontrolovala jsem, jak vypadám. Nebylo to vůbec špatné. Ale možná si nakonec přece jen přesednu mezi muže. Mezi nimi totiž mohu snadno vyniknout. Všimne si mě. Ale co když mě neuvidí, když jsou chlapi až ve druhé polovině sálu? Co mám dělat?

Seděli jsme na židlích, řada lidí stála a v sále to hučelo jako v úle. Každý mluvil s každým, i s tím, koho viděl ten den poprvé, a jediné téma našich hovorů byl on. Ale to nebylo nic nového. Byl tématem každého hovoru od té doby, kdy se objevil, kdy se stal…

 

Do sálu vtrhlo několik chlapů. Rozrazili dveře, prudce, neomaleně a vykřikli ta hrozná slova. Ta tři hrozná slova, která způsobila, že se všichni začali hrnout k východu, utíkali ze sálu, aby se přesvědčili na vlastní oči, jestli to je pravda, chtěli zjistit, že to pravda není, že to je jen hloupý, hodně hloupý žert. Já a ještě několik dalších holek jsme ale nebyly schopné se hnout ze židlí. Seděly jsme tam, i když sál byl už téměř prázdný. Byly jsme z té zprávy v šoku, a když do sálu občas někdo vběhl a křičel věty jako Je to pravda, Je v nemocnici, Už ví, kdo to udělal, Už ho mají, začaly jsme si uvědomovat, že to nebyl hloupý žert.

Pomalu jsem šla domů. Chtěla jsem jít přes Elm Street, ale byla zavřená. Šla jsem pomalu ulicemi, které ráno působily tak vesele, zářily v listopadovém slunci, ale teď jakoby zešedly. Míjeli mě lidé a všichni měli v tvářích zoufalství. Dokonce i muži plakali.

Když jsem dorazila domů, vyzula jsem se a vešla do svého pokoje. Dívala jsem se na postel, kterou jsem ráno tak pečlivě ustlala a hlavou mi stále dokola zněla ta tři slova, která ve mně zabila naději stejně jako ty tři vystřelené kulky zabily život v něm: Kennedy je mrtvý.

Bez názvu

Puberty

Edvard Munch

 

Bože.

Je to úžasný.

Bylo to strašný.

Myslím, že je to ohromný.

Ba ne, vždyť je to jako nic.

Já jsem se toho třeba strašně bála.

Bála? To mně to naopak bavilo.

Nejlepší na tom je, jak se to mění.

To je právě to divný, neuchopitelný.

Uchopitelný to je právě dobře.

Já jsem se toho třeba štítila.

Vždyť je to docela hebký.

Hebký? Hladký ano, ale

hebký? To teda ne.

Já si taky myslím,

že to je dost hebký.

Ten můj tedy nebyl.

A co ten tvůj?

Já ti ani nevím.

Nikdy jsem nic

tomu podobného

neviděla a tak

jsem nevěděla,

co mám dělat.

Bylo to jako

stažený králík.

Nebo jak leklá

ryba, ale pak

to ožilo, začalo

to růst, tyčilo

se to k nebi jako

svatý kříž, ale to

bylo právě to, že

jsem si na ten kříž

vzpomněla a tak

jsem se zeptala:

„Jak tohle můžeme

vysvětlit Bohu?“ Ale

on mi řekl, že mám až

moc otázek a že pro věci

světské má Pán pochopení.

Sáhla jsem na to a on vzdychl.

Byl to stejný vzdech, jaký občas

slýchám z ložnice svých rodičů, jen

tenhle byl tou blízkostí neznámý, takový

zvláštní. A pak se něco stalo. Něco, co jsme

nečekali. Prudce v tom zacukalo a ven se začalo

řinout něco horkého. Bylo to jako láva valící se ze sopky.

Chytil se rukama, předklonil se, začal stydlivě mumlat slova

omluvy a utekl. Seděla jsem tam na posteli a nevěděla jsem, co

mám dělat. Mám jít za ním? Mám se ho zeptat, co se mu stalo? Nebo

ho mám jít politovat? Ale co když je to takhle normální? Ještě chvíli jsem

tam seděla spolu se stínem pochybností. To má být ono? To má být to, o čem

jste mi vyprávěly, na co jste mě připravovaly? Čekala jsem víc. Něco, na co nikdy

nezapomenu. Na co budu vzpomínat. Co bude tím jedinečným okamžikem, který ze mě

udělá ženu. A zatím jsem tam seděla netknutá, nepolíbená, neposkvrněná a zklamaná.

Od prvního okamžiku, kdy jsem se dozvěděla, že něco takového existuje, kdy jsem

si začala uvědomovat všechny ty proměny, které se neptaly, jestli mohou přijít,

ale prostě přišly, kdy se na mě muži přestali dívat jako na malou holku, ale

v jejich pohledech jsem viděla stopy obdivu a žádostivosti, jsem si

říkala: „Kdy to asi přijde? A jaké to bude?“ A teď to bylo,

ale nebylo z toho nic. Skončilo to dřív, než jsem si

stačila uvědomit, že to začalo. Tolik povyku

pro nic. Nebo to něco teprve přijde?

Možná si na to, co bude opravdu

stát za to, musím počkat. Ale co on?

On ten svůj velký den prostě neustál.

A já si na ten svůj prostě ještě chvíli počkám.

Bez názvu

Boy on a Wall

Jonathan Wateridge

Už když se narodil, dělal všem radost. Rozplývali se nad ním. Měl nejkrásnější úsměv, oči, zoubky. Začal lézt ve čtyřech měsících, chodit krátce po půl roce, máma řekl, když mu byl rok. Někdy kolem patnáctého měsíce se rozmluvil tak, že mu nestíhali ani rodiče. Chodili se na něj dívat všichni z okolí, jednou přijela dokonce i televize. To když ve dvou letech zvládal malou násobilku. A když si ve třech začal sám číst knihy, bylo zřejmé, že tohle dítě udělá velkou díru do světa. Ty jednou objevíš nějaký úžasný vynález, slýchal každou chvilku. Nebo že to dotáhne hodně, hodně, ale opravdu hodně daleko. Líbilo se mu to. Zatímco ostatní děti pobíhaly po hřišti, on stál ve své soukromé laboratoři a snažil se objevit lék, který… vlastně ani nevěděl, na co by to měl být lék, ale byl si jistý, že vyléčí všechny nemoci světa. Přečetl kvůli tomu tolik vědeckých knih, že určitě na něco objevného přijde.

A skutečně přišel. Nebyl to lék. Byla to hrací guma, která při házení měnila pod vlivem proudění vzduchu barvu. Stal se z ní hit. Všechny děti na světě ji chtěly mít, rodiče jim ji kupovaly po desítkách. Vydělal na svém objevu miliony. Přitom si s tou gumou, s vlastním vynálezem, nikdy nehrál. Byla pro něj ničím, vedlejším produktem, zbytečností. Rodiče za vydělané peníze koupili větší dům s větším plotem, s větší laboratoří a s ještě více zkumavkami a očekáváními, které byly všude kolem něj, stejně jako výstřižky článků o něm, jež ho utvrzovaly v tom, že se narodil proto, aby přišel na něco ohromného, čím si své místo na světě zaslouží.

Ze své laboratoře už prakticky nevycházel. Byla jeho domovem, útočištěm, místem, které znal, kde se uměl pohybovat i poslepu, kde se cítil bezpečně. Všechno tu mělo své místo, nebylo tu nic, co by ho rušilo z jeho soustředění na to, čím měl vyvrcholit jeho život. Lidé, kteří se kolem něj pohybovali, mu vyjadřovali obdiv a on se snažil naplnit jejich očekávání. Chtěl, aby na něj byli hrdí, aby jim dělal stejnou radost, jakou jim dělal jako malý. Byl přesvědčený, že v jeho životě je všechno tak, jak má být. Všechno na svém místě. A všechno v něm dávalo smysl.

„Hned mizím. Jen si beru tohle,“ uslyšel jednoho odpoledne za sebou, když seděl na zahradě a přemýšlel nad svým životním dílem. Snad proto, že nikdy dříve ten hlas neslyšel, si hebkost jeho posazení uvědomil až příliš pozdě. Když se otočil, viděl už jen, jak jakási dívka ladně přeskakuje bílé kameny jejich zdi, která měla jeho výjimečnost uchránit před obyčejností světa za zdí.

Posadil se znovu do zahradního lehátka a zavřel oči, aby se vrátil ke své práci. Ale místo čísel a písmen a vzorců z nich postavených viděl jediné: červené tílko, duhová sukně, štíhlá ruka s jemnými zlatavými chloupky, které se ve svitu odpoledního slunce leskly jako vodní hladina, na hřbetu ruky mezi palcem a ukazovákem měla malou jizvičku… a v té ruce svírala… jeho hrací gumu?

Když za zdí zaslechl smích a hlasy, které volaly Hoď mi jí, Teď mně, zvedl se z lehátka a pomalu šel ke zdi. Čím více se k ní blížil, tím víc se zvětšovala. Nikdy si neuvědomil, jak moc je vysoká. Nikdy si neuvědomil, že nejen chrání, ale také brání. Stál pod ní, díval se na její okraj, naslouchal smíchu, který zpoza ní slyšel a měl hroznou chuť…

 

„Tak co, na co jsi přišel?“ pohladila ho po vlasech jeho matka.

„Napadlo mě, že bych mohl…,“ ukázal nahoru na zeď.

Sklonila se k němu a políbila ho na čelo. „Tahle hlavička toho hodně dokáže,“ řekla mu a on se mlčky sebral a šel do své laboratoře, kde na něj čekaly sušenky s mlékem. Každé odpoledne si dával sušenky s mlékem. Byl to jeden z rituálů, které jeho život ukotvovaly a dělaly ho stabilním. Teď ale neměl na jídlo ani pomyšlení. Začal horečnatě prohrabovat skříně ve své laboratoři. Nejprve opatrně, aby si nic nerozházel, aby všechno zůstalo na svém místě. A čím déle hledal a nemohl najít, tím více si uvědomoval, jak moc už to najít chce. Shazoval papíry na zem, vyhazoval věci ze skříně na hromadu, popadala ho úzkost, že to snad nikdy nenajde, a v tu chvíli ji uviděl. Krčila se v koutě. Zaprášená, zpuchřelá, ale barevná. Vzal ji do ruky, sfoukl z ní prach a vyběhl na zahradu. Vyhodil gumu do vzduchu. Než zase dopadla do jeho rukou, změnila dvakrát barvu. Na tváři se mu objevil úsměv. Rozpřáhl se a hodil gumu doprostřed zahrady. Jak letěla, měnila barvu. Utíkal za ní, zvedl ji ze země a zase ji hodil. A zase. A zase, zase, zase, zase, zase, zase, zase, zase, zase, zase. Přestal se usmívat a začal se smát. Nakažlivě, radostně, spontánně. Smál se na plné kolo, sice už ho bolelo břicho, ale smál se pořád dál. Jako blázen. Ne, jako dítě. Jako dítě, kterým byl.

V tom ho něco napadlo. Chytil gumu do dlaně, pevně ji sevřel, rozpřáhl se a hodil ji přes zeď. Nemusel čekat dlouho a přiletěla zpátky. Ale ne ta jeho, jiná. Nová, nezaprášená, nezpuchřelá. Podíval se na zeď a najednou mu nepřišla tak vysoká. Když dám nohu sem, druhou tam a první zase tamhle, vylezu na ni, řekl si, gumu strčil do levé kapsy a začal šplhat po zdi. Nešlo to moc dobře. Nikdy po zdi nelezl. Nikdy ho nenapadlo, že by po ní měl vylézt. Nebo že by se snad měl mít důvod na ni vyšplhat a podívat se, co je za ní. Ale teď cítil, že to chce vědět. Že chce vidět, co a kdo za ní je. Když se rukama chytil za okraj, vyhoupl se a najednou se před ním otevřel…

 

„Proč nejsi v laboratoři?“ uslyšel přísný hlas své matky. Instinktivně seskočil. Oprášil své bílé šortky od prachu zdi.

„Co tam máš?“ ukázala matka na jeho vzdouvající se kapsu. Sáhl do ní a ukázal jí hrací gumu. Vzala ji do ruky, pohladila ho po vlasech, konejšivě mu řekla: „Neměl by ses rozptylovat hloupostmi,“ položila mu ruku na záda, a když ho vedla domů, zahodila gumu do křoví.

 

Chlapec koutkem oka viděl, kam dopadla, a když o pár hodin později přišel na svůj veliký vynález, měl v hlavě jediné: Až všichni usnou, vezme hrací gumu a přeleze zeď.

 

Těžko říct, co na něj za ní čeká, ale byl si jistý, že to chce zjistit. Že to musí zjistit. Musí ne proto, že musí, ale že sám chce.

maja

Oblečená/Nahá Maja

Francisco Goya

Když mi přinesla kaštany a pomeranče s tím, abych ji namaloval, zeptal jsem se: „Proč chceš, abych tě namaloval právě já?“ Chvíli mlčela a já jsem si zatím prohlížel její nohy, které vystupovaly z šatů a sváděly k hříchu, její ňadra, která byla pevná a kulatá jako ty pomeranče, které měla v košíku.

„Máš upřímné oči,“ řekla mi ve chvíli, kdy jsem pohledem došel k těm jejím. Takovou odpověď jsem nečekal. Jsem zvyklý na věty jako: „Protože jsi nejlepší z nejlepších,“ nebo „Protože pro mě bude čest, když mě namaluješ,“ ale „Protože máš upřímné oči?“

Nevěřícně jsem na ni zíral, hleděli jsme si do očí, já do těch jejích krásných hnědých, ona do mých – upřímných. Ale asi už to bylo moc dlouhé, protože významně zakašlala.

„Samozřejmě, přijď zítra,“ řekl jsem jí a ještě ji poprosil, aby chvíli stála a nehýbala se. Chodil jsem kolem ní dokola, prohlížel si ji, její alabastrovou pleť, nevinnost jejích pohybů, nenápadnost jejího úsměvu a pavučinky vrásek kolem očí. Vyzařovalo z ní něco, čeho jsem si dosud na žádné Maje nevšiml. Byla v něčem a něčím jiná. Budilo to mou zvědavost, mou žádostivost, probouzelo to ve mně chuť to vtisknout do jejího portrétu. Připadal jsem si jako před lety, kdy pro mě ještě každý tah štětcem byl rozkoší, kdy ve mně probouzel stejné pocity, jako hladit nahou ženu. Už delší dobu jsem si myslel, že něco takového znovu nezažiji, že jsem už natrvalo utopen v návalu rutiny a stereotypu, obvyklosti, která se po mě chce a pro kterou jsem vynášen, protože lidé chtějí mít doma obraz, o kterém každý řekne: „To je…?!“ a oni s hrdostí a pýchou odpoví: „Jistě.“ Nechtějí mít doma něco, u čeho se lidé zastaví: „To vypadá jako kdyby to namaloval on, ale tohle, tohle a tohle je něco, co obvykle nemaluje!“

Sotva odešla, natáhl jsem si plátno na rám, našepsoval ho a začal jsem svůj dojem z ní přenášet z hlavy do štětce, do barev, do tahů, do stínů, do lesků, do nálady, které se na plátně pouštěly do divokého tance, předháněly se ve vášni, v úsměvech, v provokativnosti, a ve chvíli, kdy nad ránem znaveně usnuly, měl jsem hotovo.

Chodil jsem kolem obrazu pyšně jako kohout. Bylo v něm vše, co jsem si přál do něj dostat. Byla v něm ona. Taková, jakou jsem ji viděl. Ve vší své nevinnosti, upřímnosti a schopnosti chtít od života a od lidí víc, než ostatní. Ve své schopnosti vidět v lidech to, co oni sami už nejsou schopni vidět. Posadil jsem se do křesla, čekal jsem až přijde a… usnul jsem.

„Co to má být? Tohle má být moje žena?“ probudil mě mužský hlas. Neurvalý, hulvátský, plný primitivní zloby. Ani se mi nechtělo otevírat oči, ale bylo mi jasné, že když mu neodpovím, bude tu pořvávat klidně půl dne. Na tyhle typy náznaky neplatí.

„Přejete si?“ postavil jsem se mu čelem.

„Žena tu včera byla, prý jste se domluvili, že ji namalujete!“ křičel mi do obličeje asi z půl metru. Trhovec. Ti neumějí mluvit potichu.

„Vaše žena?“ zeptal jsem se, abych se dozvěděl, ke komu ten hrubián patří, protože… Ne, to ne. To přece není možné. Taková světice nemůže mít… Ale mohla. Ta hora křičícího masa a svalů a zakrnělého mozku teď ukazovala na můj nejlepší obraz a halekala: „Proč je oblečená? Proč ostatní malujete nahatý a mojí jste namaloval oblečenou? Vy jste s ní něco měl?“

„Vidím ji takhle,“ špitl jsem s vědomím, že to nepřijme.

„Tak hele, nekupuju si vaše vidění, ale vaše jméno,“ křikl a hodil na stůl plný měšec.

Vím, co jsem mohl udělat. Vím, co jsem měl udělat. Ale taky vím, co se od žijících klasiků čeká. Hlavně žádné výstřednosti, žádné konflikty. Nikdo nechce mít na stěně můj experiment, ale moji klasiku.

Sotva odešel, natáhl jsem si plátno na rám, našepsoval ho a začal jsem jeho představu o své investici přenášet z měšce do štětce, do barev, do tahů, do stínů, do lesků, do nálady, které se na plátně znaveně míhaly jako stíny, jejichž vášeň uhasínala stejně rychle jako vášeň mužů po dosažení vrcholu, věnovaly si povinné úsměvy a přes veškerou provokativnost nahoty bylo v téhle nové Maje méně vášně než v té včerejší, než v té, se kterou jsem včera mluvil, kterou jsem se včera opájel a která mi samozřejmostí, s jakou mi odpověděla: „Máš upřímné oči,“ připomněla, že život, který ze mě vyprchal, ve mně ještě doutná.

Když jsem obraz domaloval, vyšel jsem na zápraží. Vál silný vítr. Bral šaty ze šňůr, ale já se mu postavil čelem a cítil jsem, jak rozdmýchává ten dlouho uhasínající plamen mého skutečného já a jak jsem… vzplanul.

alone-1893(1)

Alone

Paul Gauguin

Osm. Ne, deset. Dvanáct! Co je, proč jen pět? Pět sluncí je málo. Tak znovu. Otevřu oči, podívám se do slunce, oslňuje mě, ale to je dobře. Čím déle se do něj budu dívat, tím více jich pak uvidím. A teď zavřít oči, silně k sobě přimknout víčka a… dvacet! Dvacet sluncí mi na zadní straně víček přejíždí sem a tam. Překrývají se, spojují. A tím spojením mění barvy z jasně žluté do duhových, jsou najednou jako míče, co létají na obloze a na které slunce žárlí, protože jsou ještě barevnější.

Co to bylo? Ten křupající písek jsou něčí kroky? Nebo si s ním jen hraje vítr? Nesmysl, vždyť nefouká! Mám otevřít oči a podívat se? Ne, ještě chvíli počkám. To není křupání… Jako by ten písek někdo pouštěl z dlaně, šumí. A šumí to stále blíž a blíž. Otevřu oči a dívám se do očí kraba. Vypadá stejně překvapeně jako já. Zíráme tam na sebe, je to kdo s koho. A on se pak otočí a cupitá pryč. Tak zase zavřu oči a nechávám ho zmizet v západu dvaceti sluncí. Ne, jen sedmi. Ale co, pro jednoho kraba je i sedm sluncí víc než dost.

A to jediné slunce, co mám nad hlavou, mi pere do zad, už bych se dávno otočila, posadila, lehla si na záda, ale vydržím to. Ještě chvíli, holka. Přece nenecháš slunce vyhrát! Otočíš se, až budeš sama chtít. Asi už chci. Ne, nechceš, cítíš, že musíš, takže nesmíš. Jenomže ono to už nejde vydržet. Všechno jde vydržet. Hmmm… Pobrukuju si píseň, dělám, že mě to nepálí, i když pálí. Tak teď? Tak jo. Už se chci posadit a říct slunci: Ha!, když mi na záda dopadla jeho ruka. Přejela mi od šíje ke kříži a nazpátek. Ať to udělá ještě jednou. A znovu a znovu a znovu a znovu a ať jeho ruka překročí hranice mých zad a objevuje nové cesty, tajné, ať… Vrhám se mu kolem krku a ptám se ho, kde byl tak dlouho, proč mě nechává tak dlouho samotnou. Poslední slova mi slíbává ze rtů a sází mi do nich úsměv a písmena v-ž-d-y-ť  j-s-e-m  s-i  b-y-l  j-e-n  p-r-o  k-l-o-b-o-u-k…

Pro ten klobouk, jehož krempa mi teď zastiňuje oči, všechna slunce mizí, ale já se dotýkám toho svého a objímám ho, pokládám hlavu na jeho hruď, on mě rukou hladí ve vlasech a já si přeju, aby tyhle chvíle byly stejně věčné, jak se zdají věčné chvíle, kdy ho nemám vedle sebe.

236-11-Dali-1

Persistence paměti

Salvator Dalí

Relativita času je absolutní. Stejně jako je absolutní šílenství. Šílenství myslet si, že lasturou si můžeš zkrátit čas. Čas, který ti utíká. Utíká jako ručička, která jako malá holčička, která jako starý knoflík, jemuž zarostly dírky na přišití, slepě běží za svým snem, který je v nedohlednu, stejně jako konec, na který čekám, jenže konce času se nedočkám. Možná konce bezčasí. Bezčasí, které nahrává plechovým hubám hrát obehrané písně do zbláznění. Zbláznění je krásný stav s hnusným koncem. Koncem naděje a prozřením. Prozřením, že i to, co končí, může být nekonečné. Nekonečná ztráta neskutečně bolí. Bolí jako víra. Víra v čekání na znovuzrození. Ale není všechno Ježíš, co se vleče s křížem na zádech a usmívá se. Usmívá se, protože neví. Neví, že přijde, co přijde. Přijde něco, co neví. Neví. Nezná. Nechápe. Nechápe a dochází mu, že čas není lék, ale láhev absintu vypitá na ex. Ex… Všechno, co je ex bolí. Nebolí jen když jsi sám ex… ex… exnul. To se pak bolest ze všeho toho chaosu ztrácí…

Čas teče jako rozpuštěný zrající camembert, co všechno kolem obtočí svým pachem. Pachem, zápachem, pachutí. Pachutí nebe, kam se všichni snaží dojít. Přitom nebe nelze najít nahoře ani dole, vpravo ani vlevo. Nebe lze najít přesně ve středu prsou. Prsou člověka, který má víru v nebe – tebe.

m-snidane-v-trave-3714

Snídaně v trávě

Édouard Manet

Nechtělo se jí. Ale musela. Byla tu první den a nemohla si příliš vyskakovat. Mademoseille jí to řekla otevřeně: „Buď půjdeš nebo můžeš jít.“ Tak šla. Hlavou se jí honily vzpomínky. Přežila už ledasco. Souchotiny, černý kašel, otcův alkoholismus. Ten byl asi ze všeho nejhorší. Kvůli němu nakonec odešla z domova a začala se prodírat na vlastní pěst. A ty pěsti musela nezřídka použít. Na samotnou holku si troufne každý. Ona si troufla na samostatný život. Což byla ještě větší troufalost, než když teď řekla, že se jí už nechce dál chodit. Mířili k lesíku a jeho mrtvolná čerň ji děsila. Připomněla jí hloubku studny, do které jí otec kdysi hodil a tím, že už nechce živit další hladový krk. Od té doby nesnášela tmu. A hloubku pod nohama. Ten les vypadal přesně jako ta studna. Černá díra, ze které není návratu.

„Slečinka se bojí?“ zeptal se jí ten tmavý. Oči měl nebezpečné. Nic z nich nešlo vyčíst. Chce si ji jen vzít nebo jí chce něco udělat? Když do ní Colette drkla loktem, sklopila zrak, nic neřekla a šla dál. Mademoseille říkala, že má dělat, co jí Colette řekne. Protože Colette ví, co dělat. Je zkušená. Už u ní dělá pátým rokem.

Když došli k lesíku, všimla si rozložených dek a koše s jídlem. Někdo je tu nechal, nebo si to tu ti dva připravili?

„Víte, co máte dělat?!“ řekl rázně ten s černou vázankou.

Colette si vyhrnula sukni a klekla na čtyři. Ona udělala to samé.

Opravdu to bude takhle?

Když do ní ten tmavý pronikl, podívala se na kus čerstvé bagety, který byl v koši. Čerstvé pečivo měla naposledy před měsícem, kdy ho ukradla v pekárně. Stačila ale sníst jen dvě sousta. Pak ji chytili četníci. A zavřeli ji do šatlavy. Odtud ji vykoupila Mademoseille a vzala si ji k sobě.

Bageta, třešně, broskve… s každým přírazem si to opakovala: Bageta, třešně, broskve… Bageta, třešně, broskve… Bageta, třešně, broskve…

Když skončili, rozednívalo se. Vrhla se na jídlo. A pak se šla omýt. Ti dva zatím seděli s Colette v trávě a povídali si o tom, jak je hezké počasí.

Nebylo. Ale když nemáte hlad, všechno se hned zdá hezčí.

Zase a zas

Dívá se na mě prázdným pohledem a usilovně přemýšlí, proč tu se mnou ještě ztrácí čas. A já melu pantem. Snažím se přehlušit tok jejích myšlenek řečmi, které jdou nazdařbůh, které klopýtají o logiku a postrádají smysl, které letí kupředu jako šnek, co si dal lajnu, rozpíjejí se do všech stran jako inkoust na pijáku, nitky mých řečí špiní všechno kolem nás, špiní mě, špiní ji, ale nikdo to nevidí, to jen my to cítíme, víme, co nás čeká, víme že to všechno je jen předem ztracená snaha udržet na nohách kobylu, která už má zadek ve střívku potištěném nápisem Masný průmysl Krásno.

Objednávám další láhev vína a nedávám jí šanci chopit se slov, která by na rozdíl od těch mých vedla k jasnému cíli, která by měla konec a která by konec znamenala. Číšník se na mě usmívá a já mám chuť praštit ho tou lahví po hlavě, ale toho vína by byla škoda, a tak ho nechám, ať se klidně gebí, jen kdyby neměl ty připomínky, že je rád, že nás tady vidí, že jsme jeho oblíbení hosté, že číšníci mají nejlepší přehled, jak je dnešní svět promiskuitní, a my že jsme pro něj následování hodným příkladem, že když se mají dva opravdu rádi…

Heda se na něj usmívá a říká, že to není jen tak, udržet vztah v době pokušitelské je jako vymítat ďábla ze Saddáma, smějí se oba tomu pokusu o vtip jako malí, mně je za ně trapně a myslím na to, kolik asi hraje Sparta, z kuchyně slyším zapnuté rádio a kuchaře, jak si brousí nože, mám chuť vběhnout do jeho království, zeptat se ho na výsledek, vzít mu jeden nůž a vrazit ho tomu číšníkovi pod žebro, jenomže nesnáším pohled na krev, a tak jen čekám, až se přestanou smát a usilovně přemýšlím nad tím, kde jsem skončil, kde skončím, to už vím, chci rozprášit, nechci tu po sobě nechat nic, chci vyprchat podobně jako ten vztek, co ze mě teď vybublává, protože tučňák už konečně odešel a Heda na mě civí, bere do ruky jídelák, aby se vyhnula tomu, že jí za ruce chytnu já.

Dívám se na její prsty, na ukazováku jí chybí nehet, jak jsem jí přibouchl ruku do dveří, kůže na lůžku je ztvrdlá, vrchní článek zarudlý, je to odporné, ale nemohu od toho odtrhnout oči, myslím na kluka, co přeskočil klandr a srazilo ho auto, letěl vzduchem, smál se od ucha k uchu a křičel: „Tak konečně vím, jaký to je, je to nádherný, jen co dopadnu, zkusím to znovu, pane, srazíte mě ještě jednou?“. S bráchou jsme na to koukali, děsně jsme mu záviděli a už jsme si vybírali auto, kterým se necháme srazit, škodovkou ne, to je jako když skočíš ze třetího schodu, tamhle jede audina, ale počkat si na hamera, to by bylo jiný, ale kluk už míří k zemi, už se nesměje, křičí, asfalt mu sdírá obličej a on tam sedí na zemi, brečí krev, kape mu na triko, máma mě zabije, volá, to triko bylo nový. Dívám se na ten Hedin ukazovák bez nehtu a je to jako s tím klukem, nejdřív to bylo hezký, ale pak – představuju si, že na mě tou rukou sahá a je mi na zvracení, dívám se, kam to hodím, už není tak hezká jako dřív, ale vypadá jako ten její prst, je ztvrdlá, zarudlá, podebírá se, proč jsem vlastně s ní a co se mi na ní líbilo, nevím, ale je mi s ní dobře, zavírám oči a stavím si před očima novou Hedu, krásnou, co má všechny nehty a není jí zle, když si v obýváku stříhám nehty a když musí obracet moje špinavý ponožky když pere. Láduje prádlo do pračky bez naříkání a já taky neprotestuju, že jí musím masírovat záda, pořád nosí trika vytažený z kalhot, už mě z toho bolí prsty, neudržím tužku v ruce, ale jdu, lehá si na postel a za chvíli spí, já ji svlíkám a dívám se na její tělo, rostu, ale přece ji neznásilním, mám chuť, ale neudělám to, jenomže se najednou probudí a říká, že už si vybrala a já otevřu oči a vidím před sebou tu starou Hedu, co si zase vybrala to samý jídlo, nechce riskovat, proto je taky se mnou, ví, že jí budu mít rád, i když jí slezou všechny nehty, i když bude po tisící opakovat tu svoji historku, jak jako malá chodila vynášet odpadkový koš do sklepa, kde bydlel bůh a kde přišla o panenství.

Jídelák nechávám zavřený a vyprávím Hedě o chlápkovi, co cvičí zvířata pro film, co měl vycvičit sarančata do hororu Sarančata, ale hodil na to bobek a ty bestie pak sežraly hlavního hrdinu, nestačil ani zařvat, nalezly mu do pusy a udusily ho, a když ho pak otevřeli na pitevně, sálem se rozeznělo šumění jejich křídel, všichni se chránili rukama, jeden patolog kolem sebe mával skalpelem a podřezal dva svý kolegy, co se ho snažili zachránit. Heda se mě ptá, co z toho plyne, jenomže to já nevím, asi že nemá smysl pomáhat někomu, kdo má v ruce skalpel. Číšníkovi říkám, že si dám to samý co obvykle, a to taky pak poslušně jím. Dívám se na Hedu jak žvýká, slyším, jak jí jídlo žblochtá v puse, a když se pak napije, na skleničce zůstane trochu kuřete na šalvěji, ona si toho všimne a jazykem to olízne a spolkne. Usmívá se. Nemám páru proč, ale oplácím jí stejnou měrou, to mě bude stát míň než ta večeře, než ignorování číšníka, co vidí, že máme plný pusy, ale přesto se ptá, jestli nám chutná, kdyby ne, tak sem přece nechodíme, chce se mi zakřičet, ale směju se na něj a kývu hlavou, připadám si jako loutka v rukách loutkoherce s Parkinsonem, co ho měla teta, která dělala vynikající koláčky hustě sypaný drobenkou, a čím víc její nemoc postupovala, tím víc nám ty koláčky chutnaly.

Utíráme si pusy ubrouskem a já povídám o stravovacích návycích afrických domorodých kmenů, vymýšlím si, ale je to jedno, Heda beztak neposlouchá, jenom čeká až mi dojde dech, aby si mohla odskočit a dát mi tak znamení, že mohu zaplatit, číšník už to ví a jen co se za ní zaklapnou dveře toalet, už je u mě a nastavuje mi účet, něco mi uvízlo mezi zuby, snažím se to vylovit jazykem, ale nejde to, jazyk mi ujel po zubu a já mlasknul, že by byl účet v nepořádku, diví se číšník, čumí na něj a pak tam skutečně něco opraví, ale cena není nižší, naopak, zapomněl na arašídy, žluklý, ale nechci prudit, Heda už jde a měla by řeči, že mi nic není recht. Pomáhám jí do kabátu a snažím se jí dát pusu, uhýbá mi, nerada se líbá na veřejnosti, ale to já už vím, že se doma na sebe vrhneme, že se propleteme do jednoho těla, prostoupí námi zapomnění a nejistotu vystřídá uvolnění, že budeme mít zase jeden den za sebou a že každý den rezne ten zámek víc a víc, až nepůjde otevřít, takže když se mě číšník ptá, jestli ta rezervace na zítřek platí, říkám mu, aby ji prodloužil na půl roku dopředu, každý den, a on nás vyprovází ke dveřím a klaní se nám a já z toho mám divnej pocit, protože tak nějak tuším, že to není on, kdo by tu měl projevovat vděčnost. Ale kdo tedy?

Jóóóóó, to bude jízda

Praha, Pohořelec, 8.05 Tramvajová zastávka se pomalu, ale jistě plní lidmi. Protože tramvaj nejela už deset minut, všichni jsou mírně vystresovaní. Zatím se ale nenašel nikdo, kdo by nálož nespokojenosti odpálil. Všichni mlčí.Vypadá to, že dneska sranda nebude.

Pak ale na ostrůvek přichází učitelky s asi dvacítkou slepých dětí. Vyprávějí si vtipy.

„Sedí čtyři mravenci na žiletce, přijde pátej a povídá: Klucííí, posuňte se!“

„Jaká je oblíbená svačina dětí neonacistů? Pribinácek!“

A do toho si učitelky vyprávějí o tom, jak u nich ve škole byl Karel Gott, a že to byl božský zážitek.

Pokračování textu

©2017 - No Limits