Jana Farmanová

Podle všeho bych měla něco cítit. Úzkost, bolest nebo ztrátu. Ale necítím a tak jediné, co cítím, je zvláštní pocit z toho, že nic z toho nepřichází. Za mnou je rušno, každý dělá, co má, co má naučené. Občas na mě někdo promluví, v jejich tónu je nepřeslechnutelný soucit, nabízejí mi židli, vodu, ale jediné, co přijímám, je cigareta. Někdo ho upozorňuje, že tady se přece nekouří, ale on ho umlčuje. Sahá do kapsy pro zapalovač a připaluje mi. Oheň zažehne listy tabáku, potáhnu a poděkuji. Odchází. A já stojím u okna a dívám se ven, i když nevidím nic konkrétního. Všechno mám tak nějak zahalené v mlze, nebo spíš jako bych se na to dívala přes zamlžené okno bičované deštěm. Tam z venku ke mně přicházejí jen odlesky a zvuky…

Byla jsem venku, když mi v kapse zazvonil telefon. Po těch několika dnech nejistoty to byla naděje na to, že se konečně něco konkrétního dozvím.

Čekala jsem tehdy jako každé ráno na tramvaj do práce. Do té práce, do které se mi každé ráno nechce, protože je jedinečnou kombinací povinností, které mě nebaví, kolegů, s nimiž si nemám co říct a nadřízených, kteří mi pijí krev natolik, že odpoledne, když odcházím domů, si připadám jako zombie. Mátožně procházím ulicemi, snažím se nakopnout se k životu zíráním do výkladních skříní, i když vím, že jediné, co mě skutečně probere, je panák v La Casa Habana a tanec. Nikoho k tomu nepotřebuji, ale toho večera se to sešlo tak, že jsem měla chuť se o někoho opřít, někoho držet za ruku, nechat se obejmout a když se to všechno bude dobře vyvíjet, tak… Byl hezký. Ani už nevím, jestli opravdu byl nebo za to mohlo těch osm panáků, ale zatoužila jsem po něm. Byl vysoký, galantní, šel na mě tak nenásilně, že jsem se rozhodla převzít iniciativu já a jak jsem se neměla pod kontrolou, asi jsem trochu víc tlačila na pilu. Takže když mě nad ránem doprovodil domů, nešel nahoru. Řekl ale, že mě rád uvidí, a tak jsme si na sebe vyměnili telefony.

Když jsem padala do postele, byla jsem rozhodnutá ho už nikdy nevidět. Nechtěl mě, prokaučoval to, chlapec, tak má smůlu. Ale ještě toho odpoledne jsem změnila názor. Zavolala jsem mu, i když mě to stálo několik telefonátů s chlápky, na které jsem měla v mobilu číslo, ale které jsem si už nepamatovala. Prostě jsem si nedokázala vzpomenout na jeho jméno, no, neříkejte, že se vám něco takového taky někdy nestalo!

Domluvili jsme se na druhý den a já jsem se začala těšit. Byla to taková zvláštní směs očekávání a zvědavosti.

Dala jsem si hodně záležet na tom, co si vzít na sebe, nalíčila jsem se, koupila jsem si nový parfém. Zbytečně. Nepřišel. Volala jsem mu, ale měl vypnuto. Ten den. Druhý den. Třetí.

A pak mi zazvonil telefon, na displeji jeho jméno, ale ve sluchátku jiný hlas.

„Můžeme? Jste připravena?“ chytil mne za rameno ten, který mi dal cigaretu. Přikývla jsem, típla jsem o parapet a otočila se směrem do sálu.

Byl jiný, než jsem si ho pamatovala. Bledý. Na hrudi čerstvé stehy. A jeho oči byly – bez života.

„Ano, je to on,“ řekla jsem a nějaký zřízenec ho přikryl prostěradlem a odvezl.

„Dala bych si ještě jednu,“ poprosila jsem toho muže a on znovu sáhl do kapsy pro krabičku.