Suspect

Gottfried Helnwein

 Když nám řekli, že se s ním můžeme setkat, nechtěla jsme tomu věřit. To přece není možné! On že by přijel k nám, za námi, mluvil s námi? On? Ale bylo to tak. Měl přijet už za čtrnáct dní a celé město se na tu událost začalo připravovat. Radnice se pustila do jeho úklidu, snad každý z obyvatel začal mýt okna a smýčit byt, jako kdyby existovala možnost, že přijde na návštěvu k nim domů. Dokonce i já jsem si uklidila svůj pokoj a ten den jsem si nově povlékla postel. Když jsem vyhladila peřinu, aby na ní nebyl ani jediný fald, musela jsem se smát sama sobě, jak jsem tomu davovému třeštění podlehla. Ale jemu bych podlehla ráda. Ne snad, že by to byl nějaký fešák, John z druhého patra je mnohem, mnohem hezčí, ale on má v sobě… jde z něj síla, moudrost, rozhodnost, odhodlanost, odvaha naplňovat své vize. Prostě charisma. Když se začalo mluvit o tom, že má pletky s tou herečkou, nedivila jsem se jí. Spíš jsem se divila jemu, že si s ní něco začal. Ne že by nebyla hezká, ale kolik už jich měla před ním… Já jsem neměla ještě nikoho. Byl by můj první a zůstala bych jen jeho. Neuměla bych ho podvést. Cítila jsem k němu bezbřehou úctu a obdiv. Vím, že nejsem sama, třeba Mary to má podobně, ale s tou její postavou by si jí určitě ani nevšiml.

Společenská místnost Trade Marketu byla plná už od rána. I když jsme všichni věděli, že přijede až kolem jedné odpoledne. Chtěla jsem sedět v prvních řadách. Což se mi také povedlo, i když mě to stálo několik pošlapaných nohou a jednomu muži jsem musela dát loktem pod žebra. Nechápu, kam se cpal.

Prvních deset řad bylo obsazeno jen ženami. S tím jsem moc nepočítala a nelíbilo se mi to. Co když mě mezi všemi těmi ženskými přehlédne. Sáhla jsem do kabelky pro zrcátko a zkontrolovala jsem, jak vypadám. Nebylo to vůbec špatné. Ale možná si nakonec přece jen přesednu mezi muže. Mezi nimi totiž mohu snadno vyniknout. Všimne si mě. Ale co když mě neuvidí, když jsou chlapi až ve druhé polovině sálu? Co mám dělat?

Seděli jsme na židlích, řada lidí stála a v sále to hučelo jako v úle. Každý mluvil s každým, i s tím, koho viděl ten den poprvé, a jediné téma našich hovorů byl on. Ale to nebylo nic nového. Byl tématem každého hovoru od té doby, kdy se objevil, kdy se stal…

 

Do sálu vtrhlo několik chlapů. Rozrazili dveře, prudce, neomaleně a vykřikli ta hrozná slova. Ta tři hrozná slova, která způsobila, že se všichni začali hrnout k východu, utíkali ze sálu, aby se přesvědčili na vlastní oči, jestli to je pravda, chtěli zjistit, že to pravda není, že to je jen hloupý, hodně hloupý žert. Já a ještě několik dalších holek jsme ale nebyly schopné se hnout ze židlí. Seděly jsme tam, i když sál byl už téměř prázdný. Byly jsme z té zprávy v šoku, a když do sálu občas někdo vběhl a křičel věty jako Je to pravda, Je v nemocnici, Už ví, kdo to udělal, Už ho mají, začaly jsme si uvědomovat, že to nebyl hloupý žert.

Pomalu jsem šla domů. Chtěla jsem jít přes Elm Street, ale byla zavřená. Šla jsem pomalu ulicemi, které ráno působily tak vesele, zářily v listopadovém slunci, ale teď jakoby zešedly. Míjeli mě lidé a všichni měli v tvářích zoufalství. Dokonce i muži plakali.

Když jsem dorazila domů, vyzula jsem se a vešla do svého pokoje. Dívala jsem se na postel, kterou jsem ráno tak pečlivě ustlala a hlavou mi stále dokola zněla ta tři slova, která ve mně zabila naději stejně jako ty tři vystřelené kulky zabily život v něm: Kennedy je mrtvý.

©2018 - No Limits