Snídaně v trávě

Édouard Manet

Nechtělo se jí. Ale musela. Byla tu první den a nemohla si příliš vyskakovat. Mademoseille jí to řekla otevřeně: „Buď půjdeš nebo můžeš jít.“ Tak šla. Hlavou se jí honily vzpomínky. Přežila už ledasco. Souchotiny, černý kašel, otcův alkoholismus. Ten byl asi ze všeho nejhorší. Kvůli němu nakonec odešla z domova a začala se prodírat na vlastní pěst. A ty pěsti musela nezřídka použít. Na samotnou holku si troufne každý. Ona si troufla na samostatný život. Což byla ještě větší troufalost, než když teď řekla, že se jí už nechce dál chodit. Mířili k lesíku a jeho mrtvolná čerň ji děsila. Připomněla jí hloubku studny, do které jí otec kdysi hodil a tím, že už nechce živit další hladový krk. Od té doby nesnášela tmu. A hloubku pod nohama. Ten les vypadal přesně jako ta studna. Černá díra, ze které není návratu.

„Slečinka se bojí?“ zeptal se jí ten tmavý. Oči měl nebezpečné. Nic z nich nešlo vyčíst. Chce si ji jen vzít nebo jí chce něco udělat? Když do ní Colette drkla loktem, sklopila zrak, nic neřekla a šla dál. Mademoseille říkala, že má dělat, co jí Colette řekne. Protože Colette ví, co dělat. Je zkušená. Už u ní dělá pátým rokem.

Když došli k lesíku, všimla si rozložených dek a koše s jídlem. Někdo je tu nechal, nebo si to tu ti dva připravili?

„Víte, co máte dělat?!“ řekl rázně ten s černou vázankou.

Colette si vyhrnula sukni a klekla na čtyři. Ona udělala to samé.

Opravdu to bude takhle?

Když do ní ten tmavý pronikl, podívala se na kus čerstvé bagety, který byl v koši. Čerstvé pečivo měla naposledy před měsícem, kdy ho ukradla v pekárně. Stačila ale sníst jen dvě sousta. Pak ji chytili četníci. A zavřeli ji do šatlavy. Odtud ji vykoupila Mademoseille a vzala si ji k sobě.

Bageta, třešně, broskve… s každým přírazem si to opakovala: Bageta, třešně, broskve… Bageta, třešně, broskve… Bageta, třešně, broskve…

Když skončili, rozednívalo se. Vrhla se na jídlo. A pak se šla omýt. Ti dva zatím seděli s Colette v trávě a povídali si o tom, jak je hezké počasí.

Nebylo. Ale když nemáte hlad, všechno se hned zdá hezčí.

©2018 - No Limits