Alone

Paul Gauguin

Osm. Ne, deset. Dvanáct! Co je, proč jen pět? Pět sluncí je málo. Tak znovu. Otevřu oči, podívám se do slunce, oslňuje mě, ale to je dobře. Čím déle se do něj budu dívat, tím více jich pak uvidím. A teď zavřít oči, silně k sobě přimknout víčka a… dvacet! Dvacet sluncí mi na zadní straně víček přejíždí sem a tam. Překrývají se, spojují. A tím spojením mění barvy z jasně žluté do duhových, jsou najednou jako míče, co létají na obloze a na které slunce žárlí, protože jsou ještě barevnější.

Co to bylo? Ten křupající písek jsou něčí kroky? Nebo si s ním jen hraje vítr? Nesmysl, vždyť nefouká! Mám otevřít oči a podívat se? Ne, ještě chvíli počkám. To není křupání… Jako by ten písek někdo pouštěl z dlaně, šumí. A šumí to stále blíž a blíž. Otevřu oči a dívám se do očí kraba. Vypadá stejně překvapeně jako já. Zíráme tam na sebe, je to kdo s koho. A on se pak otočí a cupitá pryč. Tak zase zavřu oči a nechávám ho zmizet v západu dvaceti sluncí. Ne, jen sedmi. Ale co, pro jednoho kraba je i sedm sluncí víc než dost.

A to jediné slunce, co mám nad hlavou, mi pere do zad, už bych se dávno otočila, posadila, lehla si na záda, ale vydržím to. Ještě chvíli, holka. Přece nenecháš slunce vyhrát! Otočíš se, až budeš sama chtít. Asi už chci. Ne, nechceš, cítíš, že musíš, takže nesmíš. Jenomže ono to už nejde vydržet. Všechno jde vydržet. Hmmm… Pobrukuju si píseň, dělám, že mě to nepálí, i když pálí. Tak teď? Tak jo. Už se chci posadit a říct slunci: Ha!, když mi na záda dopadla jeho ruka. Přejela mi od šíje ke kříži a nazpátek. Ať to udělá ještě jednou. A znovu a znovu a znovu a znovu a ať jeho ruka překročí hranice mých zad a objevuje nové cesty, tajné, ať… Vrhám se mu kolem krku a ptám se ho, kde byl tak dlouho, proč mě nechává tak dlouho samotnou. Poslední slova mi slíbává ze rtů a sází mi do nich úsměv a písmena v-ž-d-y-ť  j-s-e-m  s-i  b-y-l  j-e-n  p-r-o  k-l-o-b-o-u-k…

Pro ten klobouk, jehož krempa mi teď zastiňuje oči, všechna slunce mizí, ale já se dotýkám toho svého a objímám ho, pokládám hlavu na jeho hruď, on mě rukou hladí ve vlasech a já si přeju, aby tyhle chvíle byly stejně věčné, jak se zdají věčné chvíle, kdy ho nemám vedle sebe.

©2018 - No Limits