Oblečená/Nahá Maja

Francisco Goya

Když mi přinesla kaštany a pomeranče s tím, abych ji namaloval, zeptal jsem se: „Proč chceš, abych tě namaloval právě já?“ Chvíli mlčela a já jsem si zatím prohlížel její nohy, které vystupovaly z šatů a sváděly k hříchu, její ňadra, která byla pevná a kulatá jako ty pomeranče, které měla v košíku.

„Máš upřímné oči,“ řekla mi ve chvíli, kdy jsem pohledem došel k těm jejím. Takovou odpověď jsem nečekal. Jsem zvyklý na věty jako: „Protože jsi nejlepší z nejlepších,“ nebo „Protože pro mě bude čest, když mě namaluješ,“ ale „Protože máš upřímné oči?“

Nevěřícně jsem na ni zíral, hleděli jsme si do očí, já do těch jejích krásných hnědých, ona do mých – upřímných. Ale asi už to bylo moc dlouhé, protože významně zakašlala.

„Samozřejmě, přijď zítra,“ řekl jsem jí a ještě ji poprosil, aby chvíli stála a nehýbala se. Chodil jsem kolem ní dokola, prohlížel si ji, její alabastrovou pleť, nevinnost jejích pohybů, nenápadnost jejího úsměvu a pavučinky vrásek kolem očí. Vyzařovalo z ní něco, čeho jsem si dosud na žádné Maje nevšiml. Byla v něčem a něčím jiná. Budilo to mou zvědavost, mou žádostivost, probouzelo to ve mně chuť to vtisknout do jejího portrétu. Připadal jsem si jako před lety, kdy pro mě ještě každý tah štětcem byl rozkoší, kdy ve mně probouzel stejné pocity, jako hladit nahou ženu. Už delší dobu jsem si myslel, že něco takového znovu nezažiji, že jsem už natrvalo utopen v návalu rutiny a stereotypu, obvyklosti, která se po mě chce a pro kterou jsem vynášen, protože lidé chtějí mít doma obraz, o kterém každý řekne: „To je…?!“ a oni s hrdostí a pýchou odpoví: „Jistě.“ Nechtějí mít doma něco, u čeho se lidé zastaví: „To vypadá jako kdyby to namaloval on, ale tohle, tohle a tohle je něco, co obvykle nemaluje!“

Sotva odešla, natáhl jsem si plátno na rám, našepsoval ho a začal jsem svůj dojem z ní přenášet z hlavy do štětce, do barev, do tahů, do stínů, do lesků, do nálady, které se na plátně pouštěly do divokého tance, předháněly se ve vášni, v úsměvech, v provokativnosti, a ve chvíli, kdy nad ránem znaveně usnuly, měl jsem hotovo.

Chodil jsem kolem obrazu pyšně jako kohout. Bylo v něm vše, co jsem si přál do něj dostat. Byla v něm ona. Taková, jakou jsem ji viděl. Ve vší své nevinnosti, upřímnosti a schopnosti chtít od života a od lidí víc, než ostatní. Ve své schopnosti vidět v lidech to, co oni sami už nejsou schopni vidět. Posadil jsem se do křesla, čekal jsem až přijde a… usnul jsem.

„Co to má být? Tohle má být moje žena?“ probudil mě mužský hlas. Neurvalý, hulvátský, plný primitivní zloby. Ani se mi nechtělo otevírat oči, ale bylo mi jasné, že když mu neodpovím, bude tu pořvávat klidně půl dne. Na tyhle typy náznaky neplatí.

„Přejete si?“ postavil jsem se mu čelem.

„Žena tu včera byla, prý jste se domluvili, že ji namalujete!“ křičel mi do obličeje asi z půl metru. Trhovec. Ti neumějí mluvit potichu.

„Vaše žena?“ zeptal jsem se, abych se dozvěděl, ke komu ten hrubián patří, protože… Ne, to ne. To přece není možné. Taková světice nemůže mít… Ale mohla. Ta hora křičícího masa a svalů a zakrnělého mozku teď ukazovala na můj nejlepší obraz a halekala: „Proč je oblečená? Proč ostatní malujete nahatý a mojí jste namaloval oblečenou? Vy jste s ní něco měl?“

„Vidím ji takhle,“ špitl jsem s vědomím, že to nepřijme.

„Tak hele, nekupuju si vaše vidění, ale vaše jméno,“ křikl a hodil na stůl plný měšec.

Vím, co jsem mohl udělat. Vím, co jsem měl udělat. Ale taky vím, co se od žijících klasiků čeká. Hlavně žádné výstřednosti, žádné konflikty. Nikdo nechce mít na stěně můj experiment, ale moji klasiku.

Sotva odešel, natáhl jsem si plátno na rám, našepsoval ho a začal jsem jeho představu o své investici přenášet z měšce do štětce, do barev, do tahů, do stínů, do lesků, do nálady, které se na plátně znaveně míhaly jako stíny, jejichž vášeň uhasínala stejně rychle jako vášeň mužů po dosažení vrcholu, věnovaly si povinné úsměvy a přes veškerou provokativnost nahoty bylo v téhle nové Maje méně vášně než v té včerejší, než v té, se kterou jsem včera mluvil, kterou jsem se včera opájel a která mi samozřejmostí, s jakou mi odpověděla: „Máš upřímné oči,“ připomněla, že život, který ze mě vyprchal, ve mně ještě doutná.

Když jsem obraz domaloval, vyšel jsem na zápraží. Vál silný vítr. Bral šaty ze šňůr, ale já se mu postavil čelem a cítil jsem, jak rozdmýchává ten dlouho uhasínající plamen mého skutečného já a jak jsem… vzplanul.

©2018 - No Limits