Salvator Dalí
Relativita času je absolutní. Stejně jako je absolutní šílenství. Šílenství myslet si, že lasturou si můžeš zkrátit čas. Čas, který ti utíká. Utíká jako ručička, která jako malá holčička, která jako starý knoflík, jemuž zarostly dírky na přišití, slepě běží za svým snem, který je v nedohlednu, stejně jako konec, na který čekám, jenže konce času se nedočkám. Možná konce bezčasí. Bezčasí, které nahrává plechovým hubám hrát obehrané písně do zbláznění. Zbláznění je krásný stav s hnusným koncem. Koncem naděje a prozřením. Prozřením, že i to, co končí, může být nekonečné. Nekonečná ztráta neskutečně bolí. Bolí jako víra. Víra v čekání na znovuzrození. Ale není všechno Ježíš, co se vleče s křížem na zádech a usmívá se. Usmívá se, protože neví. Neví, že přijde, co přijde. Přijde něco, co neví. Neví. Nezná. Nechápe. Nechápe a dochází mu, že čas není lék, ale láhev absintu vypitá na ex. Ex… Všechno, co je ex bolí. Nebolí jen když jsi sám ex… ex… exnul. To se pak bolest ze všeho toho chaosu ztrácí…
Čas teče jako rozpuštěný zrající camembert, co všechno kolem obtočí svým pachem. Pachem, zápachem, pachutí. Pachutí nebe, kam se všichni snaží dojít. Přitom nebe nelze najít nahoře ani dole, vpravo ani vlevo. Nebe lze najít přesně ve středu prsou. Prsou člověka, který má víru v nebe – tebe.