Jonathan Wateridge

Už když se narodil, dělal všem radost. Rozplývali se nad ním. Měl nejkrásnější úsměv, oči, zoubky. Začal lézt ve čtyřech měsících, chodit krátce po půl roce, máma řekl, když mu byl rok. Někdy kolem patnáctého měsíce se rozmluvil tak, že mu nestíhali ani rodiče. Chodili se na něj dívat všichni z okolí, jednou přijela dokonce i televize. To když ve dvou letech zvládal malou násobilku. A když si ve třech začal sám číst knihy, bylo zřejmé, že tohle dítě udělá velkou díru do světa. Ty jednou objevíš nějaký úžasný vynález, slýchal každou chvilku. Nebo že to dotáhne hodně, hodně, ale opravdu hodně daleko. Líbilo se mu to. Zatímco ostatní děti pobíhaly po hřišti, on stál ve své soukromé laboratoři a snažil se objevit lék, který… vlastně ani nevěděl, na co by to měl být lék, ale byl si jistý, že vyléčí všechny nemoci světa. Přečetl kvůli tomu tolik vědeckých knih, že určitě na něco objevného přijde.

A skutečně přišel. Nebyl to lék. Byla to hrací guma, která při házení měnila pod vlivem proudění vzduchu barvu. Stal se z ní hit. Všechny děti na světě ji chtěly mít, rodiče jim ji kupovaly po desítkách. Vydělal na svém objevu miliony. Přitom si s tou gumou, s vlastním vynálezem, nikdy nehrál. Byla pro něj ničím, vedlejším produktem, zbytečností. Rodiče za vydělané peníze koupili větší dům s větším plotem, s větší laboratoří a s ještě více zkumavkami a očekáváními, které byly všude kolem něj, stejně jako výstřižky článků o něm, jež ho utvrzovaly v tom, že se narodil proto, aby přišel na něco ohromného, čím si své místo na světě zaslouží.

Ze své laboratoře už prakticky nevycházel. Byla jeho domovem, útočištěm, místem, které znal, kde se uměl pohybovat i poslepu, kde se cítil bezpečně. Všechno tu mělo své místo, nebylo tu nic, co by ho rušilo z jeho soustředění na to, čím měl vyvrcholit jeho život. Lidé, kteří se kolem něj pohybovali, mu vyjadřovali obdiv a on se snažil naplnit jejich očekávání. Chtěl, aby na něj byli hrdí, aby jim dělal stejnou radost, jakou jim dělal jako malý. Byl přesvědčený, že v jeho životě je všechno tak, jak má být. Všechno na svém místě. A všechno v něm dávalo smysl.

„Hned mizím. Jen si beru tohle,“ uslyšel jednoho odpoledne za sebou, když seděl na zahradě a přemýšlel nad svým životním dílem. Snad proto, že nikdy dříve ten hlas neslyšel, si hebkost jeho posazení uvědomil až příliš pozdě. Když se otočil, viděl už jen, jak jakási dívka ladně přeskakuje bílé kameny jejich zdi, která měla jeho výjimečnost uchránit před obyčejností světa za zdí.

Posadil se znovu do zahradního lehátka a zavřel oči, aby se vrátil ke své práci. Ale místo čísel a písmen a vzorců z nich postavených viděl jediné: červené tílko, duhová sukně, štíhlá ruka s jemnými zlatavými chloupky, které se ve svitu odpoledního slunce leskly jako vodní hladina, na hřbetu ruky mezi palcem a ukazovákem měla malou jizvičku… a v té ruce svírala… jeho hrací gumu?

Když za zdí zaslechl smích a hlasy, které volaly Hoď mi jí, Teď mně, zvedl se z lehátka a pomalu šel ke zdi. Čím více se k ní blížil, tím víc se zvětšovala. Nikdy si neuvědomil, jak moc je vysoká. Nikdy si neuvědomil, že nejen chrání, ale také brání. Stál pod ní, díval se na její okraj, naslouchal smíchu, který zpoza ní slyšel a měl hroznou chuť…

„Tak co, na co jsi přišel?“ pohladila ho po vlasech jeho matka.

„Napadlo mě, že bych mohl…,“ ukázal nahoru na zeď.

Sklonila se k němu a políbila ho na čelo. „Tahle hlavička toho hodně dokáže,“ řekla mu a on se mlčky sebral a šel do své laboratoře, kde na něj čekaly sušenky s mlékem. Každé odpoledne si dával sušenky s mlékem. Byl to jeden z rituálů, které jeho život ukotvovaly a dělaly ho stabilním. Teď ale neměl na jídlo ani pomyšlení. Začal horečnatě prohrabovat skříně ve své laboratoři. Nejprve opatrně, aby si nic nerozházel, aby všechno zůstalo na svém místě. A čím déle hledal a nemohl najít, tím více si uvědomoval, jak moc už to najít chce. Shazoval papíry na zem, vyhazoval věci ze skříně na hromadu, popadala ho úzkost, že to snad nikdy nenajde, a v tu chvíli ji uviděl. Krčila se v koutě. Zaprášená, zpuchřelá, ale barevná. Vzal ji do ruky, sfoukl z ní prach a vyběhl na zahradu. Vyhodil gumu do vzduchu. Než zase dopadla do jeho rukou, změnila dvakrát barvu. Na tváři se mu objevil úsměv. Rozpřáhl se a hodil gumu doprostřed zahrady. Jak letěla, měnila barvu. Utíkal za ní, zvedl ji ze země a zase ji hodil. A zase. A zase, zase, zase, zase, zase, zase, zase, zase, zase, zase. Přestal se usmívat a začal se smát. Nakažlivě, radostně, spontánně. Smál se na plné kolo, sice už ho bolelo břicho, ale smál se pořád dál. Jako blázen. Ne, jako dítě. Jako dítě, kterým byl.

V tom ho něco napadlo. Chytil gumu do dlaně, pevně ji sevřel, rozpřáhl se a hodil ji přes zeď. Nemusel čekat dlouho a přiletěla zpátky. Ale ne ta jeho, jiná. Nová, nezaprášená, nezpuchřelá. Podíval se na zeď a najednou mu nepřišla tak vysoká. Když dám nohu sem, druhou tam a první zase tamhle, vylezu na ni, řekl si, gumu strčil do levé kapsy a začal šplhat po zdi. Nešlo to moc dobře. Nikdy po zdi nelezl. Nikdy ho nenapadlo, že by po ní měl vylézt. Nebo že by se snad měl mít důvod na ni vyšplhat a podívat se, co je za ní. Ale teď cítil, že to chce vědět. Že chce vidět, co a kdo za ní je. Když se rukama chytil za okraj, vyhoupl se a najednou se před ním otevřel…

„Proč nejsi v laboratoři?“ uslyšel přísný hlas své matky. Instinktivně seskočil. Oprášil své bílé šortky od prachu zdi.

„Co tam máš?“ ukázala matka na jeho vzdouvající se kapsu. Sáhl do ní a ukázal jí hrací gumu. Vzala ji do ruky, pohladila ho po vlasech, konejšivě mu řekla: „Neměl by ses rozptylovat hloupostmi,“ položila mu ruku na záda, a když ho vedla domů, zahodila gumu do křoví.

Chlapec koutkem oka viděl, kam dopadla, a když o pár hodin později přišel na svůj veliký vynález, měl v hlavě jediné: Až všichni usnou, vezme hrací gumu a přeleze zeď.

Těžko říct, co na něj za ní čeká, ale byl si jistý, že to chce zjistit. Že to musí zjistit. Musí ne proto, že musí, ale že sám chce.