Edvard Munch

 

Bože.

Je to úžasný.

Bylo to strašný.

Myslím, že je to ohromný.

Ba ne, vždyť je to jako nic.

Já jsem se toho třeba strašně bála.

Bála? To mně to naopak bavilo.

Nejlepší na tom je, jak se to mění.

To je právě to divný, neuchopitelný.

Uchopitelný to je právě dobře.

Já jsem se toho třeba štítila.

Vždyť je to docela hebký.

Hebký? Hladký ano, ale

hebký? To teda ne.

Já si taky myslím,

že to je dost hebký.

Ten můj tedy nebyl.

A co ten tvůj?

Já ti ani nevím.

Nikdy jsem nic

tomu podobného

neviděla a tak

jsem nevěděla,

co mám dělat.

Bylo to jako

stažený králík.

Nebo jak leklá

ryba, ale pak

to ožilo, začalo

to růst, tyčilo

se to k nebi jako

svatý kříž, ale to

bylo právě to, že

jsem si na ten kříž

vzpomněla a tak

jsem se zeptala:

„Jak tohle můžeme

vysvětlit Bohu?“ Ale

on mi řekl, že mám až

moc otázek a že pro věci

světské má Pán pochopení.

Sáhla jsem na to a on vzdychl.

Byl to stejný vzdech, jaký občas

slýchám z ložnice svých rodičů, jen

tenhle byl tou blízkostí neznámý, takový

zvláštní. A pak se něco stalo. Něco, co jsme

nečekali. Prudce v tom zacukalo a ven se začalo

řinout něco horkého. Bylo to jako láva valící se ze sopky.

Chytil se rukama, předklonil se, začal stydlivě mumlat slova

omluvy a utekl. Seděla jsem tam na posteli a nevěděla jsem, co

mám dělat. Mám jít za ním? Mám se ho zeptat, co se mu stalo? Nebo

ho mám jít politovat? Ale co když je to takhle normální? Ještě chvíli jsem

tam seděla spolu se stínem pochybností. To má být ono? To má být to, o čem

jste mi vyprávěly, na co jste mě připravovaly? Čekala jsem víc. Něco, na co nikdy

nezapomenu. Na co budu vzpomínat. Co bude tím jedinečným okamžikem, který ze mě

udělá ženu. A zatím jsem tam seděla netknutá, nepolíbená, neposkvrněná a zklamaná.

Od prvního okamžiku, kdy jsem se dozvěděla, že něco takového existuje, kdy jsem

si začala uvědomovat všechny ty proměny, které se neptaly, jestli mohou přijít,

ale prostě přišly, kdy se na mě muži přestali dívat jako na malou holku, ale

v jejich pohledech jsem viděla stopy obdivu a žádostivosti, jsem si

říkala: „Kdy to asi přijde? A jaké to bude?“ A teď to bylo,

ale nebylo z toho nic. Skončilo to dřív, než jsem si

stačila uvědomit, že to začalo. Tolik povyku

pro nic. Nebo to něco teprve přijde?

Možná si na to, co bude opravdu

stát za to, musím počkat. Ale co on?

On ten svůj velký den prostě neustál.

A já si na ten svůj prostě ještě chvíli počkám.